Hostýn
Roháč - Juráň
původně: F. Neusser (1886 - 17/II), Tuček (1943 - 48/III), Rieger (1953 - 72/IV)
elektrická traktura
69 (+ 2? z 14 virtuálních) rejstříků
|
Pedál |
1. manuál - positiv |
2. manuál |
|
3. manuál - žalusie |
4. manuál - žalusie |
Virtuální stroj |
Moje zkušenost a názor:
O nedávno modernizovaných hostýnských varhanách a komunikaci s firmou, která prováděla modernizaci, jsem slyšel mnoho negativních názorů, ale nebral jsem je vážně. Chtěl jsem si udělat vlastní názor na základě ne pouze jedné přímé zkušenosti. Naposled jsem hrál na tyto varhany ještě před modernizací. Tehdy už nehrál čtvrtý manuál a vyskytovaly se další závady.
Když jsem se dostal k modernizovaným varhanám, jejich elektronický systém ve mně vzbudil z počátku ohromující dojem. Jakmile jsem se začal rozhlížet, narazil jsem na drobná úskalí pro mě neintuitivního ovládání hracího stolu. Ovšem na všechno se dá zvyknout, nemám zas moc zkušeností z takovými systémy. Nepochopil jsem záměr zákazníka udělat z těchto varhan koncertní nástroj. V drtivé většině se nástroj používá k doprovodu liturgie, a tak mi přijde dotyková obrazovka nebo elektronické zvedání sedadla jako marnost. Sedadlo jsem si mohl zvýšit, ale nemohl jsem si ho posunout ani dopředu ani dozadu, což mi vadilo. Byl jsem upozorněn, že cresscendový válec nefunguje správně (zapíná se tam kukačka a prý se musí při novém startu varhan nějak naprogramovat), a tak jsem si registraci nemohl (nechtěl) ulehčit (komplikovat). Jinak elektrická traktura a hrací stůl šly zřejmě správně.
Zvuk varhan mě nezaujal. Bohužel byly odstaveny jazyky. Snažil jsem se míchat různé hlasy, ale můj dojem je, že o barevnosti zvuku se nedá hovořit. Všechny hlasy se mi jeví jako suché a nezajímavé, jakoby se malíř rozhodl malovat jen za pomocí pěti základních barev. Na kůru se jeví zvuk jako příliš ukřičený, dole v lavici se zdá, že hlasitost je odpovídající. Byl jsem hodně zvědavý na virtuální stroj, ale byl jsem dost zklamán, protože hrály (pokud jsem správně viděl) jen tři rejstříky.
Co mě ale dostalo nejvíce, je to, že při Tutti (bez třinácti jazyků) rychle docházel vzduch. Místo soustředění na hru jsem musel dávat pozor a vypínat rejstříky a spojky a hrát "úsporně". Myslím, že každý varhaník se nejvíce těší, když může varhany pustit do plných a hrát bez omezení náročnou literaturu nebo improvizaci. Proč tomu tak je, nevím, je to divné.
Celkové sepjetí s nástrojem je slabé. Jako bych hrál na elektrickou kytaru a kombo jsem měl pět metrů od sebe a ještě otočené ode mě.
Přiznávám, že ve mně zkušenosti s těmito varhanami rozpoutaly negativní emoce. Elektronika je zbytečná, kontakt s nástrojem je spíš nepříjemný, zvuk nikterak zajímavý a jisté nedostatky nikdo nevyřešil. Škoda.